Láska člověka k člověku
Reálná, současná láska má dvě základní úrovně průběhu. Fyzická, vyměšovací a duševní, citová. Jejím spojení se rodí Duchovní. Tím vzniká přístup, postoj, chování. Tento proces by měl fungovat inverzně. Nejdříve mít duchovní lásku a tu dokrmovat fyzickou a duševní. Celým svým životem. Duchovní láska má dvě podoby. Reálnou a skutečnou. Skze sebe a svou lásku a své místo, můžeme milovat Zemi a celý Vesmír. Jak na Zemi tak na Nebi.
„Kdo jakou zbraní zachází, tou také schází.“ To platí pro mě, pro nás všechny. Nejcitelněji to bylo vidět při použití chemických zbraní v první světové válce. Vítr se otočil a nepřítel zabíjel sám sebe.
Ještě nutno dodat, že človíček veškerý vědecký pokrok přetváří na zbraně. Jak to může dopadnout. Človíček se stále víc a více může zabíjet navzájem. Ve válce stejně jako v životě platí systém „padajícího hovna“. Vždy to „odserou“ ti nejmenší, neviní.
Tak tomu bude i s „tajným učením“. Plně se využívá v mocnostech světa k ovládnutí naší planety Země. Bible je postavena tak, že prostý človíček má jen pracovat a věřit. Mnozí však již hledají další způsob obrany před mocnostmi. Tady nám víru silně posiluje výrok „Bůh je milosrdný a milostivý, ale Duch Boží ne.“
Zákon akce a reakce. Lineární. Zákon příčiny a důsledku. Plošný. Vytváří osud algoritmem Chaos, tedy v Duchu svatém v lidské realitě prostoru. Do letopočtu nula to byl Bůh s Božím Duchem. S Ježíšem přišel Duch svatý na člověka. Od této doby si každý človíček vytváří osud sám. Toto je již prostorový algoritmus.
To že byl člověk povýšen ví celé lidstvo. Byl stvořen Humanismus a postupně se do něj dostali významní filosofové a vytvořili tak jeho směry. Ve 13tém století Dante Alighieri na konci Očistce napsal rozloučení pohanského průvodce Vergilia s člověkem:
“Slov ani pokynů už ode mne nečekej,
tvá vůle je svobodná, je zdravá i pravá;
tu poslouchej. A ode mne teď přijmi
korunu i mitru, vládu nad sebou.“
Lidské neštěstí je jen zakořeněno v podvědomí ve strachu ze smrti. Zabít dříve než budu zabit. Se slovem Humanismus rostla velikost člověka a tím i jeho cena, která před Kristem byla nulová. Humanismus má vývojové etapy a tak by bylo dobré ho opět upřesnit a doplnit. Ztráta života člověka nevyčíslitelné hodnoty …. čistý blábol.
Důsledek rozvíjející se humanity je zajištění životního štěstí a jeho dědičnosti. Až tak a přitom je to nástroj pro mocnosti našeho pozemského Světa k ovládnutí člověka. Je tisíckrát dokonalejší než socialismus se svým komunismem, protože využívá všeho dobrého pro zlo, k hromadění peněz na několik míst a tím zvětšuje místa chudoby na celém světě. Ve skutečnosti je dost primitivní. Předkládá nám pocity štěstí ke konzumaci. No a my konzumujeme a konzumujeme.
Každá smrt dobrého či nedobrého člověka má přesně stanovený účel pro tvorbu nových hodnot. Vše se počítá. Každá přírodní katastrofa, která bere životy má ještě větší význam. No, ono je to krapet složitější, ale o tom později při popisování algoritmů.
„Záměry národů Hospodin kazí, lidské úmysly vniveč obrací.
Hospodinův záměr však obstojí navždy,
úmysly jeho srdce od věků navěky!“
(Žalm 33:10–11)
Boží láska v nás
Opravdová láska člověka k člověku nespočívá jen ve lpění na jeho životu ve všech podobách. Nasytím tě, obleču tě, pozvednu tě na svou životní úroveň. Ježíši to stačilo. A stačí to také naší konzumní společnosti. Ale Bohu to nestačí.
Vstoupit do Duchovního života předpokládá poznat své falešné srdce skze svou čistou duši, kterou každý máme od Boha. Někdy musíme v poznání dál. Naše duše může být černá jak bota. Už vůbec nemusí být Boží. Já to tak měl.
Znovu se narodit. Tato otřepaná fráze je v tomto případě vážně funkční. Nezažil jsem nic krásnějšího, než vnímat svou dětskou duši a její růst v dospívání. Ano, byl jsem to konečně Já. Je fantastické, jak mě tato moje mladá duše proměňovala. Vyloženě postrkovala blíž a blíž k Bohu. Dnes si nedovedu už představit život bez Boží přítomnosti.
Lidské srdce a jeho duše tvoří základní lineární vztah na cestě k Bohu. Naše tělo, které tvoří čtyři lineární končetiny, dvě plochy (záda a předek) a jedna prostorová hlava, je předurčeno k přímé komunikaci s Vesmírem. Moje druhé tělo, v němž je moje srdce a duše se v Boží přítomnosti nechává vést algoritmy Božího ducha, tedy všech vesmírů, které jsem si vytvořil.
Mít rád sám sebe - znamená
poznat svou opravdovou podstatu – svou Duši
Lehce jsem tak poznal, které vesmíry mezi mé nepatří. Nemám tam duchy ani mimozemšťany. A fráze, že Ježíš je v mém srdci, nabyla skutečných rozměrů. Neboť on vyházel z něj vše, co tam nepatří, stejně jako „kupčíky“ z Božího chrámu. No a teď se dostáváme k podstatě věci. Nositeli sváté trojice je každý z nás. ???
Je to jednoduché. Otec, syn, duch svatý = Moje duše, moje srdce a můj vesmír. Žít v ní, s ní, a „obalovat se“ všemi Božími dary. Tomu říkám zdravý růst každého duchovního života. Toto je smysl smrti Ježíše, stejně jak Jana Husa. Propojení se Zemí Toto je smysl nanebevzetí Krista, stejně jak vyhnanství Jana Ámose Komenského. Protože když mám v srdci Ježíše, mám spojení na Krista. A ten v Nebi činí vše, co je potřebné na Zemi.
Znát svou podstatu – znamená
umět dávat lásku
Umět dávat lásku – znamená
umět žít v Božím duchu.
Bohu nestačí, když dáváme milodary a pomáháme tak vytlačovat chudobu. Je to silně naivní. Milodarů bude pořád málo, protože chudobných bude přibývat. Co tedy znamená dávat svou Boží lásku. Dávat život. Protože k životu život patří.
Dnes v rámci konzumní společnosti se vrháme na cokoliv, co nás uspokojuje, naplňuje, co je nám předkládáno. Někde na pozadí toho všeho jsou jen mocnosti tohoto světa. Domnělá spokojenost je pro konzumenta dostačující a silně svazující svou závislostí na dosažení „něčeho“ - bývá to úspěch. Už i to, v čem si úspěch užíváme je svazující.
Osvobození přichází v podobě lásky. Úspěch má vytvořit tlakovou vlnu. Ne v podobě „já si to mohu dovolit“, ale v podobě „koukejte, co mám pro vás ...“. Ve svém životě nemůžeme nic tvořit jen pro sebe. Tím že rostu já, musí růst také ostatní. Žijeme proto, abychom duchovně rostli.
Neštěstí druhého potěší. Ješitnost naruby. My se sice radujeme, že sousedovi „hoří stodola“, ale ona moc společného podvědomí ví, že každé lidské neštěstí vede jen a pouze ke zkvalitnění člověčího života. Člověka nutí přemýšlet a přehodnocovat všechny hodnoty života.
Sinusovka štěstí, když se daří, je nekompromisní s časem, kdy se nedaří. Čím jsme starší, tím je rovnější. A nechá nás v tom, v čem jsme žili. Buď věčně nespokojení, nebo čistě spokojené. A to bývá u lidí, kteří se spokojí s málem. Mnohokrát málem dosažené cíle nás u toho mála ponechají.
Tak nějak se mi pořád daří, raduji se z každého svého posunu i posuvu. I neštěstí druhého mě posouvá. Už jen tím, že přemýšlím o tom, co bych na jeho místě dělal já. Nehledě na to, že každé neštěstí vytváří nový prostor. Nejen pro osobu postiženou, ale pro všechny kolem.
Samo sebou kvalita posunu je dána zase úhlem pohledu. Jsou lidé, kteří dovedou na každém lidském neštěstí parazitovat, vydělávat peníze. Jsou lidé, kteří se vrhají slepě pomáhat. Vnímám obojí za špatné. Člověk sobě sám by měl být člověkem.
Základní chyba
Život nám hned podbízí vše, co nás rozděluje. Chyby druhého vidíme lépe, než svoje vlastní, které si mnohdy vůbec neuvědomujeme. Navíc ten druhý ani chyby mít nemusí. Taky hned víme, proč něco udělat nejde a proč. A stejně je to k ničemu. Hledejme opak. Vše, co nás spojuje. A co k čemu je. A proč to udělat a jak.
Využívejme svých darů, dovedností k vyjádření posunu ke spojení. Spojení je vztah. Buďme tedy jak matka Země, smířlivý a tím připraveni světu vonět.
„Člověk by měl být vyrovnaný (smířlivý), statečný (odvaha,síla) a moudrý (poznání) Vyrovnaný, aby se dokázal smířit s věcmi, které on změnit nelze. Statečný, aby měl odvahu a sílu změnit věci, které on změnit může. Moudrý, aby dokázal rozpoznat co měnit bude a co ne.“
„Jsi moudrý, když věříš polovině toho, co slyšíš. Jsi moudřejší, když víš které. Ale jsi nejmoudřejší, když víš, že teprve ta třetí polovina bude úplná v pravdě.“
„Není důležité, co s námi život udělá. Ale co my uděláme s ním.“
„Nevyčítej životu, co ti nedal. Uč se oceňovat to, co ti dal a začni si ho vážit.“
„Největší umění na světě je, naučit se milovat život. A to i tehdy, když se nám zdá být úplně nesmyslný. Neboť Život je Vše.“
V podstatě se nejedná o nic jiného, než s svatou trojici, kterou má již každý člověk v sobě. Spojování vztahů. Lineárně se do ní dostaneme skrze pokoru, smířlivost, která nám vytvoří plochu pevně svázanou dle váhy a do prostoru vstupujeme úhlem pohledu poznání. Procesem hledání pravdy. Čím více pravd, tím více světla v mém duchovní životě. Na svou trojici přitáhneme další trojice a tvoříme svou květnou zahradu, která v esoterice je zcela běžná, a je označována za základ tvoření. Splynout s Duchem svatým znamená, přijmout a osvojit si jeho algoritmy tvoření. Tomu já říkám „osvíceníčko“.
Nastavte životu svou druhou tvář, svou duši.
Žádný člověk nemá tu moc,
aby vás do ní uhodil.
Život sám je kvantový, nelze tedy žít jen s tím, co vidíme ráno v zrcadle. Nelze tedy ve svém životě pouze upevňovat své postavení. Vždyť všichni jsme stejní a stojíme úplně jinde. Každý z nás jsme na počátku vajíčko a spermie, a skrze život máme uzavřenou „manželskou“ smlouvu se svým druhým, duchovním Já. Ta smlouva, toto spojení je Boží, protože obě naše těla jsou Boží. To první „zvlčelo“, a tady vám předkládám pohádku, jak se z Vlka stal Beránek. Kristovo desatero