Růst přesvědčení

Jako puberťák jsem to moc neprožíval. Již v 16ti jsem četl Bibli a Kapitál od Marxe. Profesor češtiny kýval zajímavě hlavou nad mou zvolenou literaturou. Mimo jiné jsem také listoval ve 100+1 a tam jsem se poprvé dozvěděl o EpiGenetice (1973). Vědci v Austrálii rozšířili schopnosti laboratorních myšek a jejich potomstvo je již mělo také. Ale to ještě není ono. O nějaký čas tato zpráva byla doplněna z New Yorku, že myši s touto vlastností tam volně běhají.

Z toho mi vyplynulo, že tato informace do nějakého jiného genetického vybavení přišla od Boha, z Vesmíru. Zrovna tak, když jsem se dozvěděl o stavbách pyramid ve střední Americe, vrtalo mi hlavou, kdo je to z Egypta mohl naučit. Nikdo. Vesmírné monstrum informací rozšiřuje vesmírnou genetickou výbavu. Ano, každému z nás do kolébky je něco přidáno.DNA našeho těla je v těle. DNA našeho myšlení je ve vesmíru.

Z toho mi vyplývá, že spojení vajíčka se spermií nemůže dojít bez doteku vesmírné, Božské energie. Kdyby tomu tak nebylo, byly bychom všichni stejní. I když z druhého úhlu pohledu – vlastně jsme. Víte, nahodilý součet DNA rodičů, nedává výsledek toho, co se nám narodí. Já mám po tátovi citlivou povahu a po mámě jsem cholerik. Kde se u mě vzala od mala touha analyzovat? Z Vesmíru.

Již na střední škole jsem měl představu o lepším společenském řádku něž byl socialismus. Na tom také vyhořela moje první láska. Hloupé, vykládat děvčeti, které milujete o tom, jak se změní svět. A později v profesi jsem říkal, že jsem analytikem proti své vůli. Chtěl jsem zůstat jen u tvoření programů. Je skvělé něco vytvořit, co funguje. A tak se mi i stalo, při programování v PL1, že omylem jsem vytvořil něco samotvořícího.

A jak to dopadlo? Mám vlastní metodu analýzy SARAP (1990) a vlastní algoritmus tvoření (2000). O tom budu psát později.

O EpiGenetice píši také na svých prvních stránkách. Obecně řečeno, každou dispozici pro nemoc, kterou obsahuje moje DNA mohu já sám aktivovat, nebo vymazat. Tak jsem se zbavil titulu Alkoholik.

Lékaři, kteří se sdružují kolem Přátel Bruna Groeinga (oe=přehlasované o), se shodují, že vesmírná energie léčí. Tato dnes již celosvětová organizace dostala od OSN v loňském roce Cenu Míru. Nejen za to, že pomáhá, ale hlavně za to, že sdružuje lidi bez rozdílu vyznání. Vesmírná energie (Božská) nerozlišuje Boha v kterého člověk věří.

Sám jsem si to vyzkoušel a u příjímání Božské energie jsem zůstal. Není to jen o těle, ale, a to mě hlavně motivuje, o Duchu. Co všechno můžu „pohltit“ za informace od jinud. Třeba, že … z rádia zpívá Tomáš Klus „Být napojéééén …“

Pravidelně se nemodlím. Jednou ve sboru AS v Opavě (2004) jsem se modlil za moudrost. Ať mi Bůh dá moudrost. A od té doby jsem opatrnější. Já jsem jako dítě často zakopával. Maminka mi říkala, že nosím hlavu v nebesích. Dnes vím, že už tenkrát měla pravdu. A to byla nevěřící a já vlastně také. Být Hlavou v Nebi a stát na Zemi, tak to je moc fajn. Fakt.

Cesta k Bohu

Návrat do společnosti (2000), odchod z Kriminálu, byl tradiční. Dozvěděl jsem se, že jsem bezdomovec a tak jsem byl vděčný za noclehárnu AS v Havířově. Tenkrát první člověk, který mě přijal, jako sobě rovného, byl Josef Knoflíček. Nejen vedoucí, ale hlavně duchovní a tak jsme se sblížili na ranních modlitbách. Z výkonu trestu jsem se vracel už jako věřící. A vůbec jsem netušil, když Pepa říkal, že s Bohem se dá zažít velké dobrodružství, že měl pravdu.

O měsíc později jsem se mu svěřil se svým tajemstvím. Ukazoval jsem mu rukopis, asi 100 listů A5 popsaných z obou stran a vysvětloval mu, co to obnáší. Algoritmus tvoření. Nevěděl jsem, co s tím. Vyslovil jsem obavy a také strach ze zveřejnění. „Nech to na Bohu, on vše řídí a rozhoduje.“ Řekl jednoduše Pepa a já ho poslech. Jak se později ukázalo, měl pravdu.

Šel jsem za Ing.Bockem, zástupcem Patentovacího úřadu v Havířově. Znali jsme se již s ohledem na SARAP, a nechal si evidovat Obecný algoritmus tvoření. Byla přede mnou spousta práce. Připravit ze šmíráků podklady. Ale místo toho jsem si sehnal práci, oženil se, dostal byt a užíval si nového života ve společnosti, z které jsem hodně dávno vypadl. Ano, takovou rychlou resocializaci může zařídit jen Bůh.

Chtěl jsem všem dokázat, že nejsem alkoholik, a alkohol s Bohem jdou k sobě. Chlast mě připravil o všechno. O práci jsem přišel. Žena ode mě odešla, Feťáci, kteří mi za nocleh nosili chlast, si mýma popsanýma papírama formátu A5 vytírali zadek. Skončil jsem na ulici. Viz třetí debakl.

Dnes vím, že před 15ti léty nebyl ještě ten správný čas. Bůh rozhodl. Dnes vnímám svou pozici o mnoho lépe než tenkrát. Mnoho se mluví a píše o tom, co vlastně cítím i já.

 Cesta k Bohu začala mnohem dříve. Asi tak v polovině druhého manželství jsem kvůli chlastu přišel i o chuť pracovat. Druhou manželku jsem si vytvořil VIP a naráz nebylo nic. Bylo mi prázdno. Tak prázdno, že jediný způsob, jak se toho zbavit byla sebevražda. Spolykal jsem asi 10 plat všech možných zepanů a chtěl jít ven. Bylo to rychlé. Skolilo mě to ještě doma. A tak jsem se dostal na IP do Ostravy Vítkovic.

Když jsem se probral po čtyřiceti dvou hodinách, byl jsem přivázán k lůžku. Když se omlouvali, vysvětlovali mi, že jsem včera prostě jen tak vstal a chtěl jít pryč. Nevím, na jaké všechny přístroje jsem byl napojen, ale musel to být asi slušnej rambajs. Ještě že sestřičky byly rychlé, a tak zpět do bezvědomí jsem upadl už na lůžko. Kam jsem šel?

Začalo se mi to vybavovat, až jsem šel z nemocnice na autobus. Šel jsem po schodech za světlem. To světlo bylo jiné, než známe. Rozlilo ve mně pocit jistoty štěstí a lásky. Bylo to pár schodů a já šel a šel, dlouho, pořád, až jsem se probudil. No jo, nevyšlo to. Povzdechl jsem si a šel zase žít.

Nedával jsem si to s ničím dohromady. Až. Na tuto příhodu jsem si vzpomněl v Kriminálu. 1.11.1999 v 1 hodinu ranní. Vteřiny nevím. Na mých Pabědách (Zn.ruských hodinek) jsem vteřinovku v tuto chvíli nevnímal.

Bylo to v Příbrami na Bytýzu. Odsouzen na rok jsem se zajímal o vše. Docházeli tam jen Jehovisti a tak jsem chodil k nim. Dostala se mi do ruky velká tlustá kniha – encyklopedie černé magie, tak jsem jí četl. Mezi tím, jsem mohl chodit do knihovny pomáhat a tak jsem se dorval ke knížkám o Vesmíru, Inkách, Aztékách, a také základy chemie a biochemie, až po pravopis atd. S nadšením jsem četl genesis a hledal algoritmy. Hledal je všude a onen osudný den a osudný čas jsem do židovské hvězdy ve 3D vložil modlitbu Otče náš. Jo. Cítíl jsem, jak mnou prostupuje velmi příjemná energie. Seskočil jsem z bidla a za zamřížovaným oknem jsem viděl obličej Krista. Slzy mi tekly po tváři. „Proč já, proč já, proč já.“ A pak už ticho a chrápání spoluvězňů.

Dnes už vím, že to co jsem viděl za oknem, by nikdo z mých spoluvězňů vidět nemohl. I kdyby byly všichni vzhůru. Nebyl to přelud ani zjevení. Sledoval jsem pár dokumentů o činnosti mozku a tak jsem se dozvěděl, že za okny jsem viděl jen to, co mi mozek předložil k vidění. Byl jsem napojen.

Další dny jsem psal různé křížové reference, abych pochopil, proč já. Za nedlouho jsem psal dopis prezidentu Václavu Klausovi, Že čas, kdy se budou měnit osnovy ve školách, se blíží. Byly toho tři listy A4 popsané z obou stran. Psal jsem na Akademii věd, aby mi s tím někdo pomohl. A pak mě skončil trest.

A tak jsem odcházel již s přesvědčením, že Bůh existuje, protože jsem k němu došel logickou cestou a navíc, vždyť v komatu jsem šel přece za ním.

Blížím se k bodu, kde se mé rovnoběžky setkávají

VEDz RVAHEs  17.01.2016